Už jako malá holka jsem pomáhala taťkovi s prací okolo stromů a dřevěných soch. Štípání dříví, tahání větví nebo broušení a natírání soch byl můj „každodenní chleba“. Ruce jsem měla plné mozolů, špinavé od smůly a přesto jsem to milovala. Pobyt na čerstvém vzduchu, vůně dřeva, motorové pily, ale hlavně ten pocit, když za sebou už po pár hodinách vidíte kus dobře odvedené práce…
Jenže jaké by to bylo zaměstnání pro křehké děvče? A tak jsem se po šesti letech vysoké školy stala inženýrkou ekonomie. Ale ne tak ledajakou inženýrkou, nýbrž inženýrkou se srdcem dobrodruha, která chtěla objevovat svět, chodit po horách a lézt po skalách.
Po několika letech cestování a práce v zahraničí jsem získala víza na Nový Zéland. A tehdy přišla ta život měnící otázka: čím se tam budu živit? Chtěla jsem dělat něco, co mě bude bavit a co má opravdu smysl. Takto jednoduše vzniklo mé rozhodnutí udělat si rekvalifikační kurz v oboru truhlář – nábytkář. Na Novém Zélandu jsem pak rok pracovala v truhlárně JB Joinery a zkušenosti jsem sbírala postupně, jako Jeníček své drobečky.
Přestože je truhlařina často vnímána jako mužské řemeslo, rozhodně není o hrubé síle, nýbrž o preciznosti, citu pro detail, o praktickém využití nábytku, designu, ale i o péči o zákazníka. To vše se skloubí v mém přístupu k truhlařině.
Každý kousek nábytku, od prvního řezu až po povrchovou úpravu, prochází mýma vlastníma rukama. Vkládám do něj svou energii a tím i část sebe sama. Proto mi záleží nejen na konečném výsledku, ale hlavně na člověku, pro kterého nábytek vyrábím.
I když pro mě byla ze začátku myšlenka vlastní dílny velmi vzdálená, věřila jsem svému vnitřnímu pocitu. Truhlařina mě naplňuje, i když někdy bolí. Vždy se ale raduji z dokončeného díla a reakce vás – spokojených zákazníků, jsou mi tou největší odměnou.
Pokud hledáte originální výrobek ze dřeva nebo máte vlastní představu, ráda ji s vámi proberu.
